Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení. (Jb 42,2)
Světlo pravého poznání přichází z Boží strany a otřásá lidským myšlením, které je tak často poznamenáno všelijakým omezením, spekulacemi, marnými snahami slabé mysli vše pochopit a po svém si vysvětlit. Boží argumenty konečně přivádějí Joba k poznání vlastní slabosti a nemoudrosti. Job najednou pochopil Boží velikost a slávu Božího díla. Teď poznává svůj omyl. Ne, sám se nemůže dopracovat k pravému posouzení a vystižení svého osudu a osudu celého stvoření. Bůh, který stvořil všecko, je Pánem a Stvořitelem jeho těla i ducha, je Pánem jeho mysli. Job to nyní chápe, a proto pokorně vyznává své slabosti, svoje pochybnosti, svou marnou snahu měřit Boží velikost a slávu svými lidskými měřítky.
V našem životě mohou nastat mnohé situace, kterým ihned neporozumíme. Není však na místě klást Pánu Bohu nemístné otázky a stavět jej pod svůj soud. Vždyť jsme v Boží ruce a On nás vede a učí v každé době i situaci. Jen důvěřujme Jemu! Jobovi bylo dáno pochopit, že jej Pán Bůh nikdy neopustil - ani v té nejtěžší situaci. A právě v těžké zkoušce a trápení mu byla dána milost plně pochopit slavnou Boží přítomnost a velikost. Job zbohatl o osobní zkušenost s živým, stále věrným a přítomným Bohem. Stálo ho to přiznání, vyznání, pokoření. Takovým však Pán Bůh dává svou milost.
Jan Pospíšil (SŽ 1989)
