Hospodin jest v chrámě svatém svém, trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkušují synů lidských. (Ž 11,4)
Dnešní text nás uvádí do situace, ve které žalmista určitě nebyl poprvé: před ním nepřátelé usilují o jeho bezživotí a vedle něj přátelé, kteří místo povzbuzení ukazují na hrozící nebezpečí a radí k útěku. Ale muž Boží hned prvními slovy od sebe odhání všecku malomyslnost: „V Hospodina doufám!“ Pevná, neotřesitelná naděje v toho, který už ho vyvedl z nesčetných úkladů a nebezpečí dodává Davidovi nové odvahy a jistoty. „Hospodin jest v chrámě svatém svém, trůn Hospodinův v nebi jest.“ To je skutečnost, na kterou nesmíme zapomínat. Vypráví se, že manželka Martina Luthera ji jednou připomněla svému muži ve chvíli slabosti prostými slovy: „Pán Bůh ještě neumřel!“ Když nepřátelé lidu Božího strojili skryté i zjevné úklady, věrní Boží viděli svého Boha a Spasitele tam, kde ho viděl Štěpán obklopený zuřivou nenávistí a zlobou: na jeho trůnu v nebesích. Odtamtud ho nesvrhne sebevětší pýcha a zpupnost člověka a duše jemu oddaná smí tam k němu vzhlížet ve smělém doufání a očekávání. Vždyť Hospodin tam na výsostech není povznesen nad utrpení svého lidu, nýbrž dívá se a prohlédá každého, spravedlivého i nespravedlivého. „Oči jeho hledí…“ Co vidí při nás? Patříme k těm, kdo v něho skládají svou naději a očekávají na něj v upřímnosti srdce?
Milada Pohlová (SŽ 1968)
