Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. (Rt 1,1)
Příběh starý téměř tři tisíce let by se na první pohled mohl zdát zastaralý. Přesto mluví velmi aktuálně o tom, jaký je život, kdo je Bůh a jak jedná. V Ježíšově rodokmenu je Rút uvedena v přímé linii od Abrahama přes Davida až ke Kristu. Společně s Támar, Rachab, Batšebou a Marií. Všechny tyto ženy jsou důkazem, že Bůh vstupuje do našich životů nečekaně a jinak, než bychom si my kdy dokázali představit.
V knize Rút sledujeme osudy betlémské rodiny, která se rozhodne odstěhovat ze země kvůli hladu. Přestože jsou součástí Božího vyvoleného národa, rozhodnou se odejít ze zaslíbené země. Opustit svoje společenství a svého Boha. Zříct se své víry. Nemuseli jít přes půl světa, stačilo ujít pouhých 80 kilometrů a ocitli se na Moábských polích, mezi odvěkými nepřáteli Božího lidu, uprostřed národa uctívajícího bohy Kemoše a Baala. Elímelek se rozhodl rodinu přemístit proto, aby se jí dařilo lépe. Aby nestrádali. V tu chvíli viděl jen dočasný prospěch a zlepšení ekonomické situace, ale neviděl a nezvažoval všechny budoucí následky. Toto bezhlavé rozhodnutí ovlivnilo životy všech jeho blízkých. Odcházeli jen na čas, ale doba pobytu, jak vidíme později, se protahovala.
Jména hlavních postav jsou vyznavačská - Elímelek znamená „Bůh je můj král“ a Noemi „Moje líbezná“. Jména synů v kontrastu ke jménům rodičů znamenají Kiljón - „Pomíjivý“ (smrtelný) a Machlón – „Nemocný“. Jako by další generace neměla bez Boha ani naději, ani budoucnost. Elímelek nejednal podle Boha, jednal podle sebe. Bere rodinu z Betléma („Dům chleba“), z místa Hospodinovy přízně a odchází do nepřátelského Moábu. Odchází za lepším, ale nakonec po deseti letech v Moábu umírá on i jeho dva synové.
Když čteme tento příběh, asi nás hned nenapadne, jak často se chováme podobně jako Elímelek. Často pod tlakem nepříznivých okolností jednáme tak, že hledáme svůj prospěch. Přestože jsme stvořeni k Božímu obrazu, k životu v Bohu a s Bohem, bereme tíhu rozhodování do svých rukou. Myslíme si, že se o sebe přece musíme postarat, když Bůh na nás zapomněl… Vždyť on nás přece nechal strádat… Bůh však na své děti nikdy nezapomíná, i když se dějí věci pro nás nepochopitelné, i když prožíváme bolesti a ztráty. I když se nám zdá, že Bůh mlčí a nejedná, on na nás nikdy nezapomíná!
Alena Žohová (Aš)
