Stalo se však ke mně slovo Hospodinovo: „Prolil jsi mnoho krve, vedl jsi velké války. Nebudeš budovat dům pro mé jméno, protože jsi na zemi přede mnou prolil mnoho krve.“ (1Pa 22,8)
Žil jednou jeden král, jehož zemi sužoval sousední vladař. Jednoho dne král povolal nového vojevůdce. Byl to veselý mladík, o kterém se povídalo, že vyniká moudrostí a bystrým úsudkem. Každý svůj splnil vždy velmi dobře a co víc, vojáci, kterým velel, ho milovali. Když mladík předstoupil před krále, král mu řekl: „Slyšel jsem na tebe jenom samou chválu. Proto bych chtěl, abys vytáhl s celým vojskem do sousední země a zničil jednou pro vždy naše nepřátele!“
Mladík jen kývl hlavou a odešel. Prošlo několik měsíců a král neměl od vojevůdce žádné zprávy. Vyslal několik rychlých poslů, ale žádné zprávy stále nepřicházely. Nakonec vyrazil zjistit situaci sám. Když se blížil k místům, kde měla zuřit válka, všude byl klid. Králi to bylo velmi divné. Zanedlouho narazil na tábor obou armád. Již z dálky bylo slyšet veselí, smích a oslavy. Přiblížil se a uviděl, jak u jednoho stolu sedí jeho vojevůdce s nepřátelským králem a jeho vojáky.
Král se velmi rozhněval a pomyslel si: „Zradil mě!!!“ V nestřežené chvíli si vojevůdce nechal zavolat. „Co to má znamenat? Ty jsi mě zradil, nesplnil jsi můj rozkaz! Měl jsi je přeci zničit!“ Vojevůdce jen mlčky stál a pak pravil: „Můj králi, já jsem tvůj rozkaz splnil. Jednou pro vždy jsem tě zbavil tvých nepřátel!“ „Jak to?“ řekl rozhořčeně král. „Nepřátele jsem zničil tím, že jsem z nich udělal přátele!“
Král David byl velký válečník, a co víc, velmi miloval Boha. Jeho horlivost postavit Bohu příbytek nám může být příkladem. Jenže všichni by vnímali chrám jako místo, které vzešlo z vítězných bitev, tedy z násilí. Tak by se dívali i na Boha, který v něm měl přebývat. Bůh však chce, abychom ho vnímali jako milujícího Otce a dárce milosti a pokoje. Kéž by nás vždy Boží láska motivovala k řešení sporů způsobem, který zvolil mladý vojevůdce v našem příběhu.
Zdeněk Fikejs (Vysoké Mýto)
