Amen, amen pravím vám, že plakati a kvíleti budete vy, ale svět se bude radovati; vy pak se budete rmoutiti, ale zármutek váš obrátíť se v radost. (J 16,20)
Jednoho dne jsem stál nad hrobem svého sedmiletého bratra. Byl jsem tak dojat, že jsem se neubránil slzám. Vzpomněl jsem si na jeho odchod. Umíral mamince v náručí při naší pravidelné ranní pobožnosti. Těžká nemoc jej připravila o hlas. Co chtěl ještě povědět, naznačil zvednutím ruky na znamení, že odchází do nebe. Ne, ani nám věřícím se nevyhýbají chvíle zármutku a pláče. Ale díky Pánu, že nás v tom nechce ponechat! V takových okamžicích si připadáme, jako by slunko přikryly husté mraky. Ale pojednou se začne svými paprsky prodírat - a opět svítí. Toto jsem mohl prožít i já, když jsem stál nad hrobem. Do mých smutných myšlenek a beznaděje pojednou začal pronikat silný paprsek naděje ve shledání u Pána. Toto oslovení bylo tak mocné, že jsem opouštěl ono místo s radostí. To je moc našeho Pána, který dovede zármutek proměňovat v radost! Ale ten největší zármutek jsme měli, když jsme plakali nad svými hříchy. A tu největší radost, když jsme byli ujištěni, že nám Pán Ježíš odpustil. Jaká musela být radost marnotratného syna, když jej otec opět přijal, políbil a odpustil mu! Prožil jsi už tento zármutek, plakal jsi nad svými hříchy? Jestliže ano, pak také víš, jaká je radost z odpuštění. Náš Pán nechce, aby jeho děti byly smutné. Ve 24. verši přečteného oddílu stojí: „Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla.“
František Hrůza (SŽ 1985)
