Ten tak dokonalý jsa, učiněn jest všechněm sebe poslušným původem spasení věčného. (Žd 5,9)
Nebyl jsem to já, nebyl jsi to ty, kdo dal popud Bohu, aby nás spasil. Rozhodnutí spasiti nás vyšlo ze společného předvěkého úradku Otce se Synem, dříve, než jsme svým hříchem dali k tomu příčinu. Nebylo by spasení, kdyby nebylo Spasitele. Bylo to plán Otce, který chtěl dát poslední příležitost svému zbloudilému stvoření a plán Syna, který ochotně svolil provést tento plán až do důsledků. V tom je zjevena láska Boží k nám, ne že bychom my Boha milovali, ale že On miloval nás a poslal Syna svého, oběť slitování za naše hříchy. A On vcházeje na svět, dí: „Obětí a darů nechtěl jsi, ale tělo jsi mi způsobil. Tehdy řekl jsem: Jdu, jakož o mně v knihách psáno, abych činil, ó Bože, vůli Tvou.“ (Žd 10,5-7) A tento Ježíš „za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k Tomu, kterýž Ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval. A ačkoliv byl Syn Božím z toho, co strpěl, naučil se poslušenství. A tak dokonalý jsa, učiněn je všechněm sebe poslušným původem spasení věčného, nazván jsa od Boha nejvyšším knězem, podle řádu Melchisedechova.“
Cyril Burget (SŽ 1948)
