Zeptal se jich: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ „Nikdy jsme o Duchu svatém ani neslyšeli,“ řekli mu na to. „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ptal se. „Janovým křtem,“ odpověděli. (Sk 19, 2-3; B21)
Apoštol Pavel se na jedné ze svých misijních cest v Efezu setkal s učedníky Jana Křtitele, od nějž byli pokřtěni. Něco zcela zásadního jim však uniklo. Něco, díky čemu nepochopili Janovu službu: Nějak ze své víry vynechali Ducha svatého.
Poslední proroctví vyslovené před příchodem Ježíše Krista pochází právě z úst Jana Křtitele: „Já křtím vodou ty, kteří cítí svá provinění jako břemeno a vyznávají je. Avšak po mně přijde někdo daleko mocnější než já; nejsem hoden ani toho, abych mu vyčistil obuv. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Mt 3, 11; SNC)
To, že nám Bůh posílá Ducha svatého, není jen lepší možností křesťanství; je to nezbytností. Bez Ducha svatého v podstatě neexistuje křesťanský život. Bez Ducha svatého je křesťanství suché, monotónní a nudné. Bez Ducha svatého je práce pro Boha únavná a vyčerpávající. Bez Ducha svatého není možné mít společenství s Bohem.
A právě to nejužší společenství s Bohem se těmto učedníkům otevřelo, jakmile uvěřili v Toho, o kom Jan svědčil. Sestoupil na ně Duch svatý a naplnil je mocí ke svědectví o Ježíši. Když Duch svatý přichází na Kristovi následovníky, stávají se z nich prameny života – z těch nejméně pravděpodobných lidí proudí duchovní moc, kterou Bůh mění svět. Právě tuto moc Ježíš zaslíbil svým následovníkům. Toto zaslíbení platí dodnes pro každého člověka.
David Živor (Praha 3 – stanice Pochodeň Praha)
