Spatřili slavné jití tvé, Bože, jití silného Boha mého a krále mého v svatyni. (Ž 68,25)
Na začátku velikonočního týdne máme číst oddíl ze žalmu, ve kterém David popisuje své vidění slavného průvodu Pána Boha do svatyně — do chrámu. Ve velikém shromáždění se potom všichni zapojují do mohutného chvalozpěvu. Pozvání k oslavě Boha je vystřídáno voláním k Bohu, aby on sám rozestřel svou moc i vládu z chrámu po celém světě. Projevem jeho moci nemá být válka, při které by zničil své nepřátele, nýbrž jeho mocná slova. Bůh není Bohem bitev a ničení, je Bohem mocného Slova, kterým bylo vše tvořeno, je zachováváno a skrze které jest nabízeno spasení. Jeho královský majestát však nikdy neutrpí. „Králové ti budou přinášet dary... ze země Kuš vztáhnou ruce vstříc tobě…,“ praví prorok. Závěrem žalmu se ozývá opět výzva k oslavám Boha — a slavit ho budou všechna království země. První slova žalmu zněla: „Povstává Bůh“ a poslední: „Požehnán budiž Bůh!“ Bůh povstává a koná své požehnané dílo, sobě ke cti a lidem ke spasení. Jsme tedy pozváni vstoupit do velikonočního týdne s pohledem na Boží slavné „jití“, na jeho slavný průchod dějinami lidského bytí, do kterého mocně zasahuje svým milosrdenstvím a láskou ve svém Synu, Ježíši Kristu, kterého vydal na smrt pro naše hříchy, pro naše spasení. Z toho pohledu pak vzejdou i naše chvály: „Požehnán budiž Bůh!“
Stanislav Švec (SŽ 1982)
