Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se Izraelci shromáždili k postu v žíněných rouchách a s prstí na hlavě. Izraelovi potomci se oddělili ode všech cizinců. Stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých otců. (Neh 9,1–2)
Jedním z méně známých - a myslím, že důležitějších – přínosů Nehemjášova působení byla role katalyzátoru probuzení. Bůh si ho použil k fyzické i duchovní obnově izraelského národa. Nehemjáš to dokázal především tím, že kladl důraz na osobní vyznání a pokání. Po obnově Jeruzaléma začal Izraeli připomínat, že potřebuje mnohem větší obnovu. Obnovu vnitřní, duchovní. Aby lidu pomohl toto oživení uvést do života, zavedl tři zásady: oddělení, odstranění a vyznání.
Každému bylo jasné, že porážka Judska a odvlečení do babylónského zajetí byla přímým důsledkem jejich vzpoury a hříchu proti Bohu. Aby mohlo nastat duchovní probuzení, musel lid nejprve převzít osobní odpovědnost za své vlastní hříchy, a dokonce i za hříchy svých otců (v. 2). Pro Nehemjáše to nebylo nic nového. Když poprvé uslyšel o tom, jak je Jeruzalém zpustošený, nejenže hlasitě plakal, ale Písmo říká, že vyznal: „Hřešili jsme i já a dům mého otce.“ (Neh 1,6) Hebrejské slovo, které je zde použito, znamená „obvinit se“ nebo „obžalovat se“. Jeho význam spočívá v tom, přiznat svou vlastní vinu.
Skutečné probuzení začíná vyznáním, a toto vyznání musí obsahovat nejprve pokání z vlastních hříchů. Ježíš řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7,3–5)
Často nám připadá snadné vyznávat hříchy druhých lidí. Poukazování na chyby druhých mi docela jde, ale není to cesta k probuzení. Nejprve musím vyznat své vlastní hříchy a činit z nich pokání.
Phillip Bone (České Budějovice)
