Nebo všecko to ruka má učinila, a jí stojí všecko, praví Hospodin. I však na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha, a třese se před slovem mým. (Iz 66,2)
Když se Pán Bůh svým živým slovem dotýká svého lidu, když volá, vyzývá, burcuje nebo varuje, činí to vždy z veliké lásky. Božím záměrem je osvobození člověka z hříchu, z marného a neužitečného života a jeho uvedení do požehnaného, plného života v nenarušeném obecenství s Bohem. Pán Bůh mluvíval ke svému vyvolenému lidu častokrát a rozličnými způsoby. Jeho slovo je vždycky zjevující — obnažuje nitro, označuje chorá místa. Je jako světlo, ve kterém je možno poznat pravý stav duchovního života. Boží výzva ku pokání nás však nemá zdrtit, ani přivést k zoufalství, nýbrž vést k poznání pravé skutečnosti, jež se má stát východiskem k nové cestě. Cílem Boží výzvy je přivést člověka duchovně hladového a žíznivého k životu v hojnosti Božích darů. Ukazuje mu marnost úsilí o dosažení věcí, které nemohou nasytit a uspokojit hladovou lidskou duši. Je nesmyslné obklopovat se hmotnými statky, naplnit drahý čas života honbou za pomíjivým ziskem, a přitom zanedbávat a nechat hladovět svou duši!
Nejsme i my dnes v podobném nebezpečí? Není nám třeba znovu přijmout Boží výzvu ku pokání? Nepřeslechněme ji! Pán Ježíš nám praví: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdo věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“ (J 6,35)
Jan Pospíšil (SŽ 1976)
