První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (J 20,1; ČEP)
Maria Magdalská nemohla dospat. Ten, který změnil od základu její život, byl potupně zajat, mučen a ukřižován. Stála tam pod křížem a všecko, co se událo, viděla, a co řekl, slyšela. Nyní nemá o nic jiného zájem, než posloužit jeho tělu. Starost o to, kdo jí pomůže odvalit těžký kámen od hrobu, se stává bezpředmětnou, když spatřila otevřený hrob. To ještě netušila, co se tam odehrálo. Když zjistila, že se v hrobě tělo Pána nenachází, spěchala to oznámit učedníkům, kteří ho tak milovali: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili ...“ stěžuje si jim. Nedovedla si vysvětlit, kdo to učinil, ani kdy se to stalo, kam ho položili, ani proč to učinili. Petr a Jan běží o závod se přesvědčit o pravdivosti zvěsti Marie. Boží slovo nám nezůstává dlužno ani takovou podrobnost, jako že mladší Jan předběhl Petra, nahlédl do hrobu, viděl lněná plátna, ale do hrobu nevešel. Rozvážný Petr však do hrobu ihned vstoupil a vše důkladně prohlédl. Všimli si i zvláštnosti, že lněná plátna, do kterých bylo tělo ovinuto, ležela na svém místě, ale šátek z hlavy ležel zvlášť. Tak to totiž Bůh zařídil, aby učedníci pochopili, že Pán vstal z mrtvých.
Nestačí jen Pána Ježíše milovat, hledat ho, ale v odvaze víry vstoupit do hrobu, a tak nabýt jistoty, že Pán Ježíš je vítězem nad smrtí, že jeho nepřítomnost v hrobě není dílem nepřítele, ale slavné naplnění Božích plánů. Dovedeme se z toho radovat?
Daniel Průša (SŽ 1985)
