Spravedlivý žije bezúhonně; blaze bude po něm jeho synům! (Př 20,7; ČEP)
Kdo by o ní pochyboval? Jsme rádi, když tyto hodnoty jsou při nás zřejmé, dělá nám dobře, když nás lidé považují za věrné a spravedlivé. „Spolehlivého muže, kdo najde?"
Kdo je opravdu věrný a spravedlivý? Jací jsme ve skutečnosti? Chceme-li naslouchat Písmu, vede nás k pokornému přiznání, že vskutku „není spravedlivého ani jednoho, není rozdílu, všichni zajisté zhřešili a nemají slávy Boží.“ Ale — „věrný je Bůh" a „spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, které se stalo v Kristu Ježíši“ (Ř 3). On povolává (1Tes 5,24), dává zaslíbení (Žd 10,23), utvrzuje (2Tes 3,3). „Věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti, budeme-li vyznávat své hříchy.“ (1J 1,9) V Boží věrnosti a spravedlnosti nacházíme plně to, čeho se nám nedostává. Ne proto, abychom se omlouvali tím, že jsme přece jen chybující a nedokonalí lidé a abychom se s tím smířili. Naše věrnost a spravedlnost je zakotvena ve věrnosti a spravedlnosti Boží, v ní má svou hodnotu a cenu. Není pouhým odleskem Boží dokonalosti. Ve víře se opírá o zaslíbení a stává se součástí Božího díla. Je to odpověď, kterou naše víra dává Boží lásce. Smíme to prožívat jako úkol, jako zápas i jako naději. On stojí při nás a svým požehnáním dává hodnotu naplnění i naší chabé snaze.
Bohuslav Procházka (SŽ 1986)
