Kdo může říci: „Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu? (Př 20,9; ČEP)
Věříme tomu, že Bůh vidí, že nic nezůstává skryto jeho zraku? Vědomí, že náš život se odvíjí před Boží tváří, patří k naší křesťanské existenci. To je to Enochovo stálé chození s Bohem. Jen nedobrý člověk se spokojí s tím, jak vypadá před lidmi, a mne si ruce, jako by bylo vše v pořádku, když se mu podaří oklamat člověka. Bůh však miluje pravdu, a proto prohledá až k srdci. Dvojí závaží a dvojí míra, faleš a pokrytectví, dvojí tvář a dvojí život se Hospodinu hnusí. I my jsme zklamáni, rozčarováni a pobouřeni, kdykoli něco takového vyjde najevo. Ale než k tomu dojde, známe spolehlivě jen sami sebe. Proto musíme vzít dnešní slovo osobně a sebe jim měřit. Kdo může říci: „Zachoval jsem ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu“? (v. 9). Kdo se může sám se sebou chlubit? Uznejme s Pavlem, že se nemáme čím chlubit, než samým Bohem, nadějí, kterou máme ve slávě Boží. Chlubíme se ne tím, co dokážeme, ale tím, co Bůh činí třeba i proti naší vůli v Ježíši Kristu, v jeho kříži a vzkříšení. On odpouští, On očišťuje; na něho očekáváme. Člověku, který chce skrýt pravdu svého života a zastřít své pravé cíle, je skutečnost Boží vševědoucnosti hrozbou, zdrojem strachu. Jsou jí ohroženy jeho plány. Ale ten, kdo Boha očekává, naopak nachází v této skutečnosti pokoj odpočinutí a jistotu. Vždyť Bůh vidí, aby pomohl, uchránil a obdařil požehnáním života věčného.
Bohuslav Procházka (SŽ 1986)
