Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své. (1Pt 2,9)
Někdy bychom chtěli žít v ideálních podmínkách na tomto světě mezi pohany. Chtěli bychom žít v prostředí svatém. Ve svém nitru se trápíme jako Lot, když vidíme bahno hříchu, ve kterém mnozí hynou. Pán znal stav tohoto světa a sestoupil z nebe, aby zachránil to, co bylo zahynulo. Podobný úkol svěřil i své církvi na zemi. I když církev není ze světa, má zůstat na světě. Její poslání na světě jest vznešené a nesmírně slavné. Má být na světě jako Boží maják. Čím je větší tma, tím více má vyniknout zář její krásy, a tak sloužit ke spáse hynoucích. Církev má ve světě své nepřátele, ale mocí své krásy je má umlčet a přivést k poddanství Ježíši Kristu. Pán nesvěřil církvi meč k podmanění světa Bohu, ale oslňující moc lásky, dobroty a čistého života. Jedině touto zbraní má církev bojovat. Běda církvi, která sama zpohanštěla a propadla duchu světa a žádostem, hubícím její duši! Církev bez světla dobrých skutků ztratila smysl svého bytí. Je jako sůl zmařená, připravená k vyhození a pošlapání od lidí. Záchranná moc pro církev i svět jest v jejích duchovních hodnotách. Pán Ježíš praví: „Vy jste světlo světa. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“
Vilém Pospíšil (SŽ 1975)
