Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. (Kaz 4, 9-10)
Širší oddíl (Kaz 4, 7-12) hovoří o „samotě“. Pojďme ale na začátek Bible. Bůh stvořil svět a viděl, že je to dobré. A přesto čteme o jedné věci, která dobrá nebyla: I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2, 18) Jsme ale stvořeni jako vztahové bytosti – ke vztahu s Hospodinem a jeden s druhým – osamocenost je zlá věc.
Nejdřív ale odlišme samotu od osamocenosti. Být sami – to je někdy pro člověka dobré, dokonce potřebné. Říká se, že pokud máme umět být s lidmi, musíme umět být i sami (bez lidí). Potřebujeme být v samotě s naším Pánem.
Pak je tu ale osamocenost – když člověk nemá nikoho blízkého. Jednou se Ježíš setkal s chromým mužem u rybníka Bethesda. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ (J 5, 5n) Stav toho chromého byl smutný nejen proto, že měl zdravotní problém, ale protože neměl nikoho, kdo by ho odnesl do rybníka.
Při nedávné pandemii covid-19 lidé neumírali jen na toto onemocnění, ale mnozí také na „samotu“ způsobenou izolací. Potřebujeme jeden druhého a potřebujeme Hospodina.
Verše o stvoření i výše uvedený z Kazatele v první řadě odkazují na vztah muže a ženy – manžele, kteří si jsou vzájemnou oporou. Ale nejen to. Připomíná se nám, že potřebujeme jeden druhého. V naší společnosti žije mnoho osamělých – třeba z důvodu úmrtí partnera ve stáří. Roste fenomén singles. Je to tím větší apel na církev, abychom budovali funkční společenství – a to nejen v rodinách, ale napříč celým sborem. Navzájem se podporovali, povzbuzovali, napomínali, podpírali, sdíleli své životy. Zdroje a všechny možnosti k tomu máme k dispozici – v Ježíši Kristu. „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný“ (Mk 10, 29n). Je to zaslíbení a je to také úkol pro církev.
Děkujme, že nám Pán Bůh dává jeden druhého a pamatujme na ty, kterým hrozí osamocenost.
Jiří Tomeš (Teplá)
