Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí byli, v čas příhodný za bezbožné umřel. (Ř 5,6)
Nový překlad místo slova „mdlí“ užívá slova „bezmocní“. Vyjadřuje tak, že jsme tehdy nebyli schopni učinit nic, co by napravilo naše životy, co by nás smířilo s Bohem a uvedlo do nového obecenství s Ním. Naší nemocí byl náš hřích a my neměli síly jej přemoci. Snad jsme ani o své nemoci nevěděli. Naše mysl byla zatemnělá a naše životy degradovány na pouhou existenci, ve které jsme žili jen k ukojení vlastních žádostí. Jaké jsou toho důsledky, ukázal Pavel velice plasticky v prvních kapitolách čtené epištoly. Hříšnost není jenom opakem „slušného života“, její hrůzu lze pochopit jen na jasném pozadí Boží svatosti a slávy, pro kterou jsme i my byli stvořeni a určeni. Takové srovnání činí všechnu naši konvenční dobrotu naprosto nedostatečnou a neužitečnou. A přece — když jsme my ještě takoví byli, v čas příhodný, Kristus za nás zemřel. Zemřel za naše hříchy, pro naše spasení, aby nás smířil s Bohem, aby nás uzdravil, očistil a ospravedlnil. Zemřel jako skvělý a dostatečný důkaz Boží lásky k nám. Boží lásku jsme si ničím nezasloužili, naopak, zasloužili jsme si jen a jen Jeho hněv. A přece nás miloval a miluje a z lásky k nám podnikl ten drahý a lidským smyslům nepochopitelný čin spasení v Ježíši Kristu na Golgotě. Miluje i tebe a zve tě k sobě.
Stanislav Švec (SŽ 1984)
