Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. (Dt 5, 21)
Nebudeš závidět a dělat vše proto, abys to nečestným způsobem získal. Možná by se tak dala parafrázovat další rada. Často se s tím můžeme setkat. My Češi jsme v tom nějak „postiženi.“ Závist.
„Ten či onen majitel má čtyři Ferrari a obrovský palác, to je hrozné, mohl by přidat na výplatě. To se mu to žije…“
Pro nás, co se snažíme chodit po Božích cestách, je trošku jednodušší se se závistí popasovat. Nebo by mělo být z pohledu věčnosti. Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z těch hmotných věcí ani neodneseme. A tak, i když někdy myšlenka na tu nespravedlnost přijde, že bych chtěl závidět a něco si zaonačit, je tam zdvižený prst toho věčného řešení. A tak můžu kolikrát vyslechnout nářky, jak se kdo má a že díky Bohu, závidět ty pozemské statky vážně nemusím, a odkázat na ta Boží řešení. Budiž mu dopřáno. „Já bych se o 4 drahá auta starat nechtěl a beztak vše nechá jiným.“ A to je ta naděje. Že můžeme žít život i ve skromnosti, a přesto v pokoji, vzdálený svodům závisti a porovnávání se.
René Jirout (Cvikov)
