I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své, a slituje se nad lidem svým. (Jl 2,18)
Ani v kritické situaci, do níž se Judští pro svou nevěrnost dostali, není vše ztraceno. Nyní mají poslední příležitost. Obrátí-li se všichni v opravdovém pokání celým srdcem k Hospodinu, je
pro ně naděje: Bůh chce s nimi ve svém milosrdenství navázat přetržené styky a zahrnout je požehnáním. Proto se mají všichni shromáždit a volat o odpuštění. A to platí napořád. I dnes. Pro jednotlivce i celou církev.
Bůh odpovídá na kající prosbu lidu slibem, že se k němu opět přizná a svůj soud, ránu, od něho odvrátí. Jeho slib je lidu Božímu takovou jistotou, že zpívá děkovnou píseň: „Neboj se země, plésej a vesel se; neboť mocně dělati bude Hospodin dílo své.“ Radost pak je nejen z těch časných požehnání, ale především v Hospodinu, který je dává, a který nad ně dává dary duchovní, především obnovené obecenství se svým lidem. V tom je právě význam návratu k Bohu a jeho slibům, že Bůh se opět stává radostí svého lidu, že je uprostřed něho a nedá mu být zahanben.
Kdo z nás se z hrůzy před zahynutím vrátí v opravdovém pokání k Hospodinu a prožije jeho pomoc v Ježíši Kristu - zaslíbeném Spasiteli, ten se bude radovat v něm, v jeho přítomnosti. S Davidem budeme vyznávat: „Žádostivě očekával jsem na Hospodina, i naklonil se ke mně, a vyslyšel mé volání. A vytáhl mne z cisterny hlučící, i z bláta bahnivého, a postavil na skále nohy mé, a kroky mé utvrdil…“ (Ž 40,1-4)
Rudolf Petr (SŽ 1982)
