Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. (1Pt 1,3)
Živá naděje je rozdílná od „mrtvé" či jiné naděje, vyjadřované obyčejně míněním „ono to dobře dopadne“. Naděje věřících je slavná, protože „žije“ skrze vzkříšení Ježíše Krista, které je rozhodující skutečností, na níž všecko stojí. „Nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je vaše víra.“ (1K 15,17) Živá naděje vzniká toliko „zrozením shůry“, skrze Slovo Boží a Ducha Božího. Jiné nadějné pocity, byť i zbožné, jsou jako mrtvá víra. V dnešním oddíle je zdůrazněno dvojí: dychtivé očekávání konečného zjevení — jako předchuť nebeské radosti a pravé osvědčení víry v tomto životě. Jen „zkušení“ víry ochraňuje před sebeklamem. Proto procházíme zkouškami a všelijakým utrpením. Živá naděje pak vysvobozuje ode vší beznaděje a zoufalství našich dnů. Proto obrací náš pohled na přicházejícího Pána. Doba klidu, zdánlivého bezpečí, pohody života a spokojenosti je vlastně nepřítelem křesťana, protože škodí kvalitám duchovního života více než doby zkoušek. Jediným obsahem a jediným cílem naší víry jest Kristus (v. 8). O jeho lásce nám píše učedlník, který byl otázán: „Miluješ mne?“ O plné důvěře v něho svědčí ten, který Pána kdysi zapřel. Z naděje v Kristu žije ten, který se s Pánem setkal po jeho vzkříšení. Pravá naděje křesťana se projevuje v lásce k Pánu – „kterého neviděvše milujete, kterého nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou“. Všimněme si, že láska je před vírou, protože láska plodí činy.
Ervín Kubalík (SŽ 1968)
