Tedy Petr a Jan odpovídajíce jim, řekli: Jest-li to spravedlivé před oblíčejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte. Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli. (Sk 4,19-20)
Zatčení učedníci stojí bezbranní před židovskou radou, vydaní jí na milost a nemilost. Ale nebojí se! Udatně a směle svědčí o Ježíši Kristu. Bojí se naopak ti mocní, protože cítí, že se přibližuje konec jejich panství. Nejen dva druhy lidí, nýbrž dva věky, dvojí náboženství tu stojí proti sobě. Uvnitř chrámu se stále se vší nádherou a okázalostí konaly staré obřady a zvyklosti. Tam bylo židovské náboženství ukryto za pevnými zdmi a střeženými branami. Ale venku se rozvíjet život - tam začínalo nové, skutečné náboženství, které vycházelo za hradby chrámu ven, do ulic a na nároží, aby se setkávalo s lidmi přímo na místě jejich zápasů, bolestí a problémů. My také milujeme své sbory a svou církev. Ale musíme poznat, že stane-li se naše víra naší soukromou záležitostí uzavřenou za dveře našich kostelů či modliteben, oddělenou od lidí a od života a bude-li se zajímat jen o vlastní dokonalost nebo o dokonalost obřadů a svátostí církve, pak také naše náboženství s námi zemře v zatuchlém šeru našich svatyní. Živá víra nutí následovat Ježíše do života, mezi lidi, do jejich problémů, nesnází a zápasů. Tam venku musí svět v nás potkávat a poznávat nové vzkříšené osobnosti. Toto je cesta k obživení kristovského života uvnitř církve a k naplnění našich modliteben.
Stanislav Švec (SŽ 1968)
