Nebo ne skrze zákon stalo se zaslíbení Abrahamovi, aneb semeni jeho, aby byl dědicem světa, ale skrze spravedlnost víry. (Ř 4,13)
Abraham, praotec Izraele podle těla, nebyl předobrazem spravedlnosti ze skutků, jak se domnívali zákoníci, nýbrž spravedlnosti z víry. Apoštol dokazuje, že spravedlnost není založena na obřízce a na skutcích zákona, nýbrž na zaslíbení Božím a na víře v toto zaslíbení. Pravými dědici Abrahamovými jsou ti, kteří věří slovu Božímu, jako věřil on, nikoli ti, kteří všecko budují na skutcích zákona. Apoštolovu výkladu porozumíme teprve tehdy, pochopíme-li, že milost, láska Boží, odpuštění, víra jsou opravdu základem a východiskem života v Kristu. Nepotřebujeme a nemáme začínat žádnými předběžnými podmínkami. Ani naše skutky nejsou předchozí podmínkou správného vztahu k Bohu. Smíme a máme začít tím a vycházet z toho, co Bůh v Ježíši Kristu učinil pro nás a za nás. Na to se opravdu spolehnout je základem nového života, podstatou pravé spravedlnosti - darované.
Abraham je zván otcem mnohých národů (Ge 17,5) pro svou víru. Dokázal ji také tehdy, když uvěřil zaslíbení o narození pravého dědice Izáka. Bylo to v rozporu se vším přirozeným očekáváním. Ale Abraham spolehl na Boží stvořitelskou moc, na jeho moc obživiti mrtvé. Víra Abrahamova, která se nedala omezovat tím, co je před očima, která hleděla kupředu držela se Božího zaslíbení (Žd 11,11-12), byla předobrazem víry, upínající se k obětní smrti a ke vzkříšení Ježíše Krista (24-25).
Rudolf Petr (SŽ 1982)
