I oddělil David a knížata vojska k službě syny Azafovy a Hémanovy a Jedutunovy, kteříž by prorokovali při harfách, při loutnách a při cimbálích. (1Pa 25,1)
Dar zpěvu není dán každému. A proto David, sám odborník ve zpěvu a hudbě, vybral tři rody, z nichž se pak losem každému dostalo jeho místa v hudbě a ve zpěvu. Ve sborech Kristových má hudba a zpěv význam jenom potud, pokud je to zároveň hudba a zpěv srdce. Jde o to, aby v našich bratrských shromážděních všichni, na koho padl jakoby „los“ čili dar zpěvu nebo hudby, zpívali skutečně i ve svých srdcích Pánu. Takové srdečné zpívání se může uskutečňovat jenom tehdy, jestliže Slovo Kristovo bude bohatě a ve veškeré moudrosti přebývat v těch, kteří zpívají, ať už je to zpěv celého shromáždění, anebo pěveckého sboru. Kde se všechno děje převážně mechanicky a zvykově, kde zpěváci si svou píseň odzpívají jako na jevišti, s určitou dávkou dovednosti, ale hlavně jenom ze zvyku, bez účasti celého srdce, kde celé shromáždění si prostě otevře zpěvník a najde si v něm oznámenou píseň, aby si ji podle zvyku odzpívalo, jako by šlo o jeden bod nedělního programu, tu se pak celý zpěv stává povrchním obřadem bez účastenství srdce. Takový zpěv ovšem nikoho nechytne za srdce, nikoho nedojme, nikomu neprospěje. Bude-li však do každého zpěvu vloženo cele srdce, poznají požehnaný účinek takového zpěvu nejenom nezúčastnění posluchači, ale vespolek i sami zpěváci, ano, i celé shromáždění, jde-li o zpěv společný. K sluchu a hlasivkám přilož své srdce! Takový je tvůj úděl křesťane, jsi-li jinak obdařen hudebním sluchem.
Jozef Hovorka (SŽ 1968)
