Všechněm všecko jsem učiněn, abych vždy některé k spasení přivedl. (1K 9,22b)
Je to překvapující pohled, když ve světle Božího slova a osvícení Duchem svatým se začíná člověk poznávat. Zbavuje se vypěstovaných zásad z dětství, návyků a způsobů jednání, aby se nedostalo do obecenství věřících a nepošramotilo je a na dlouhý čas nezničilo krásné květy v zahradě Božích dítek. Tak třeba někdo je zásadový v tom, že si ve shromážděni sedá na stejné místo a když je někdo obsadí, je nervózní a nemůže se soustředit, jiný si navykl ustálenému způsobu bohoslužeb a velice jej pohorší, když je tomu jinak. Apoštol pochopil tyto rozdíly a věděl, že jinak musí jednat se Židy a jinak s pohany, ale cíl a výsledek musí být stejný: přivést všechny k víře v Pána Ježíše, následování a poslušnosti. Znal a věděl, co znamená vlastní příklad víry. Znal své nedostatky a věděl, jaké starosti může natropit vlastní tělo. Říká: „Ale podmaňuji tělo své a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný.“ O kolik by bylo více radosti mezi věřícími, kdyby tam nebylo přinášeno nic lidského, kdyby jeden druhého měl za důstojnějšího. Učme se na příkladu tohoto Božího služebníka obohacovat sebe i ostatní tím, že budeme k sobě upřímní a necháme se přepálit ohněm Ducha svatého, aby při nás nebylo nic, co by narušovalo obecenství věřících kde žijeme, pracujeme a kde je náš duchovní pozemský domov.
František Hruza (SŽ 1984)
