Jáť jsem však ničeho toho neužíval. Ani jsem toho proto psal, aby se to při mně tak dálo, anoť by mi mnohem lépe bylo umříti, nežli aby kdo chválu mou vyprázdnil. (1K 9,15)
Je už v lidské povaze hlásit se více k tomu, na co máme právo, než k tomu, co je naší povinností. Ověřme si to na našich dětech, o co se více hlásí, zda o svá práva nebo povinnosti. A jak to děláme my, kteří si říkáme, že jsme Božími dětmi? Nehlásíme se mnohdy o svá práva více, nežli k povinnostem? Nejednou si věřící postesknou, že je nikdo ve sboru nemá rád. Chtějí brát lásku. Mají na to právo, ale zapomínají, že lásku musí také rozdávat. Takový pohled je jednostranný ve snaze získat co nejvíce pro sebe. Apoštol Pavel tomu rozuměl jinak. Viděl obecenství věřících jako celek a poznal, že kdyby uplatnil právo na to, co mu patřilo, že by to neprospělo. Dovedl se svých práv zříci. Jako hlasatel Božího slova měl právo na to, aby o něho bylo postaráno ve věcech všední potřeby. V novém překladu našeho oddílu od 14. verše čteme: „Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíši o tom, proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem...Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia.“ (1K 9,14-18; ČEP) Jenom opravdová víra, která se dovede vznést k Pánu, může očekávat odměnu od Něho. Tu znal i apoštol Pavel, a proto se dovedl zříci toho, na co měl právo už na zemi. Dokážeš to i ty?
František Hruza (SŽ 1984)
