Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavní v snažnostech; není, kdo by činil dobré. (Ž14,1)
Kolikrát jsme už slyšeli to slovo „není Boha“! Někdy je doprovázel útrpný pohled nad naší „zaostalostí“, jindy ostrý soud lidského sebevědomí. Jak je vidět, není ničím novým na světě, ozývalo se již v dobách biblického starověku. Ale Písmo již dávno označilo popírání Boží existence za bláznovství (v. 1). Je to první krok na cestě, jejíž konec jasně ukazuje Slovo Boží: „Porušeni jsou… není, kdo by činil dobré“. Kolik krásných, nadějných Božích dětí nadobro ztroskotalo v osobním i občanském životě, když sešly s Boží cesty a daly se na cestu sobectví, poživačnosti a hříchu; když zapomněly, že Bůh s nebe patří na syny lidské a že bude požadovat počet ze života od každého. „Napořád neužiteční učiněni jsou“ - to je další stupeň na dráze jejich pádu. Hřích narušuje i nejlepší schopnosti a vlohy, kterými člověk mohl
výborně sloužit celé lidské společnosti. Ušlechtilé snahy podlamuje mravní slabost, která člověku nedovolí cele je rozvinout. A konec - strach z toho, kterého popírali a který mocně dokáže, že tu je. On sám hodnotí život a dílo člověka, které před ním stojí nezakryto, ve své pravé podobě. Jak před ním stojíš ty?
Milada Pohlová (SŽ 1968)
